Nedávno jsem měl krátký, nicméně velice zajímavý rozhovor s přítelem a současně kolegou ve zdravotnictví (lékařem z oboru ARIP) který mi vstřícně a velice detailně vyprávěl o jednom ze svých výjezdů při jedné ze služeb na Záchranné službě. Hovořil velice podrobně o případu, k němuž byl povolán.


Jednalo se o zástavu srdeční činnosti, hlášenou dispečinkem jako bezvědomí, tedy bezvládně ležící člověk v jednom bytě v nejmenovaném městě..

Pan kolega hned navázal a pokračoval ve vyprávění dál. Prý když zprávu z dispečinku uslyšel ve svém příručním pageru, ihned vyběhl a sedl s kolegou záchranářem do vozidla a vyrazil na udanou adresu k případu. Při příjezdu zjistil, že pacient je ve stavu akutního ohrožení života, diagnozu potvrdil a uznal jako zástavu oběhu a započal resuscitaci se vším, co k těmto úkonům patří (farmakoterapie, intubace, defibrilace a pod.). Nejvíce mne však na jeho vyprávění zarazilo, že pacient byl muž asi padesátník, a navíc ležel na schodech v prvním patře ve zkroucené poloze, kdy jeho dolní končetiny byly a respektive sahali do mezipatra. To však nebylo nic proti tomu, co následovalo a co o to více vzbudilo rozčarování. Na místě kolem pacienta, spíše nešťastníka, kterého skolil akutní infarkt přímo na schodišti, byl srocen dav lidí, z nichž ani jeden neposkytl potřebnou pomoc. Zkrátka řečeno "na místě bylo čumilů víc než je zdrávo a nikdo nic nedělal". A tak si kladu zcela jednoduchou otázku: "proč nikdo nic nedělal, nikdo se nesnažil něco zkusit" ? Při odpovědi, kterou si záhy pokládám zjistím, že vlastně se není čemu divit. Úroveň vědomostí mezi naší populací nad tématem znalostí KPR je nízká, někdy lze tyto nedostatky nalézt přímo i u profesionálů z řad zdravotnické veřejnosti. Je to tristní, nicméně je třeba si tento fakt přiznat, a tak pochopit zcela iracionální jednání mnohých zůčastněných lidí při podobných událostech. Navíc lidé se bojí pomoci druhým, panuje v nás samotných jistá liknavost k osudu druhých lidí a do jisté míry i samolibost - ba dokonce silný egoismus. A tak si kolegové říkám, není přece nic tak složitého naučit se pár potřebných úkonů, a pomoci lidem ve svém okolí v situaci ohrožení života. A pokud tyto úkony ovládáme, nebylo by vhodné jako zdravotníci naučit toto i veřejnost, a můžeme začít kupříkladu u svých pacientů a jejich rodinných příslušníků s nimiž se často setkáváme. Třeba jednou tito lidé budou ti, kteří pomohou druhému člověku, nebo budou oněmi svědky schopnými pomoci...

Jen pro informaci, v roce 2005 na podzim došlo k změně postupu KPR a to z dříve používaného schématu A-B-C na C-A-B u dospělého člověka a změně frekvence z 2 vdechů: 15 stlačením na nový rytmus 30 stlačení ku 2 vdechům.

Autorem textu je Michal ŠEBEK, převzato ze serveru www.zdravotnici.cz, redakčně upraveno